Úvod    Fotogalerie    Články a materiály    60. výročí    Odkazy    Kontakt
Články a materiály Články Před 60 lety dočasně zvítězil československý pracující lid Oč šlo v únorové krizi Vítězný únor - dílo KSČ v čele s Klementem Gottwaldem Publikace U příležitosti 60. výročí Vítězného února vydal Komunistický svaz mládeže publikaci "Vítězný únor 1948" popisující události únorových dnů na 22 stranách a doplněná řadou fotografií. Publikaci si můžete stáhnout ve formátu pdf po kliknutí na obrázek nebo objednat na e-mailové adrese ksm@ksm.cz. Doručena bude po uhrazení poštovného a dobrovolného příspěvku. Událostem Února 1948 se věnuje také únorové číslo měsíčníku Komunistického svazu mládeže "Mladá pravda". Stáhnout si jej můžete ve formátu pdf po kliknutí na obrázek nebo rovněž objednat v papírové podobě na adrese ksm@ksm.cz za stejných podmínek, jako publikaci o Vítězném únoru. Zvukové záznamy Právě se vracím z Hradu... Z projevu Klementa Gottwalda na Václavském náměstí 25. února 1948. Úvod Jiřina Švorcová, 1978. Projev Klementa Gottwalda při přijímání Ústavy 9. května Z projevu Klementa Gottwalda při přijímání Ústavy 9. května Ústavodárným národním shromážděním ČSR 9. května 1948. Projev Klementa Gottwalda po zvolení prezidentem ČSR Z projevu Klementa Gottwalda po zvolení prezidentem Československé republiky 14. června 1948. Budovatelské písně Internacionála "Poslední bitva vzplála, dejme se na pochod..." - nahrávka z roku 1952 Rudý prapor "Pryč s tyrany a zrádci všemi, nechť zhyne starý podlý svět!" - nahrávka z roku 1957 Budujeme "Hej rup, hola hej, do práce se dej!" - nahrávka z roku 1973 Kamarádi "Kupředu, za nová jitra, za srpy a kladiva!" - nahrávka z roku 1973 Kupředu levá, zpátky ni krok "Vpřed soudruzi, hle zaslíbenou zemi, kde už není pánů ani žebráků!" - nahrávka z roku 1973 Sloužíme straně "Byl tenkrát únor, starému světu řekli jsme jednou provždy dost!" - nahrávka z roku 1973 Všichni jsme mladí (I) "...mladý, ach mladý je soudruh Stalin." - nahrávka z roku 1950 Všichni jsme mladí (II) "Všichni jsme mladí, měšťácký západe, mladý je každý komunista." - nahrávka z roku 1973 Ostravská častuška "Abysme se špendlíčkami v uhlu něhrabali, kombajny a nakladače pošle soudruh Stalin." - nahrávka z roku 1952 Píseň práce "...buď práci čest!" - nahrávka z roku 1952 Před 60 lety dočasně zvítězil československý pracující lid     V souvislosti se 60. výročím dočasného vítězství československého pracujícího lidu v únoru 1948 přinášíme stručný přehled únorových událostí, které jsou podrobněji popsány v publikaci „Vítězný únor“ vydané k tomuto významnému výročí Komunistickým svazem mládeže.     Únorové události roku 1948 byly zákonitostí třídního boje a vývoje revoluce. První vláda osvobozeného Československa, která začala působit počátkem dubna 1945 v Košicích po osvobození velké části Slovenska Sovětskou armádou, začala budovat ihned nový stát, nové státní zřízení. V Košickém vládním programu, jehož základem se stal návrh Komunistické strany Československa, bylo zakotveno, že náš stát bude lidovou demokracií a základem nové státní a veřejné správy se stanou národní výbory. Novou vládu program charakterizoval jako vládu široké Národní fronty Čechů a Slováků. V zahraniční politice ČSR vyhlásil důslednou orientaci na pevné spojenectví a přátelství se Sovětským svazem. Zakázána byla obnova činnosti všech fašistických a stavovských stran. V závěru programového prohlášení bylo řečeno, že vláda nepřipustí, aby v osvobozené republice převládal kořistnický zájem jednotlivců a skupin nad zájmy pracujícího lidu měst a venkova.     Komunistická strana Československa se poprvé stala vládní stranou. Košický vládní program podepsali v měsíci březnu v Moskvě i vůdci ostatních stran Národní fronty - sociální demokraté, národní socialisté, lidovci i představitelé tzv. demokratické strany slovenské.     Sovětský svaz měl rozhodující podíl na porážce fašismu ve druhé světové válce a na osvobození našich národů z fašistického útlaku. Jen při osvobozování Československa padlo 140 000 sovětských vojáků. Osvobozenecká mise Sovětského svazu a výsledky, kterých dosáhly národy Československa v těžkém boji proti fašismu a za národní svobodu, vytvořily rozhodující předpoklady pro vznik lidově demokratické republiky.     Komunistická strana mobilizovala lid k obnovovacím pracím a začala uplatňovat požadavek lidu po znárodnění průmyslu, jehož první etapa proběhla již na podzim 1945 přes všechny brzdící snahy předáků strany národně socialistické, lidové a slovenských demokratů, přes odpor dr. Beneše. Jen pod velikým tlakem osazenstev závodů a všeho pracujícího lidu muselo být znárodnění provedeno a dne 25. října 1945 vyhlášeno. Po úporných jednáních bylo dohodnuto, že budou znárodněny všechny podniky mající nad 500 zaměstnanců. Po vyhlášení dekretu o znárodnění zůstala ještě plná třetina podniků s 35% celkového počtu zaměstnanců v rukou jednotlivců, v rukou kapitalistů. Soukromí podnikatelé měli v rukou velkoobchod i drobný obchod a kromě toho vydělávali nesmírné sumy na černém trhu.     Koncem května roku 1946 bylo ve všeobecných volbách podle přímého, rovného a tajného všeobecného práva hlasovacího zvoleno Ústavodárné národní shromáždění, jehož hlavním úkolem bylo, kromě projednávání a schvalování zákonů, především vypracovat novou ústavu republiky.     Komunistická strana Československa získala v českých zemích 40% všech hlasů. Národní socialisté získali 23,6%, lidovci 20,2% a sociální demokraté 15,5% hlasů. Na Slovensku hlasovalo pro Komunistickou stranu Slovenska 30,37% voličů. KSS, ačkoli se řídila jednotnou politickou linií KSČ, byla tehdy organizačně samostatná. Demokratická strana zneužívající náboženského cítění věřících získala ve volbách 62% hlasů. O zbytek hlasů se na Slovensku rozdělily dvě malé strany utvořené těsně před volbami - Strana práce a Strana slobody. Volební úspěch demokratické strany však nemohl zabránit celkové porážce pravicových stran v Československu. Naopak, komunisté se svými 38% hlasů byli daleko nejsilnějším politickým hnutím v republice.     ÚNS bylo zvoleno na dobu dvou let. Za tu dobu mohla být nová ústava docela dobře vypracována a projednána. Avšak reakční předáci národně socialistické, lidové i slovenské demokratické strany a s nimi i předák sociálně demokratické pravice Václav Majer téměř po celé dva roky brzdili všechny práce na nové ústavě, odmítali všechny návrhy, s nimiž přicházeli komunisté.     Volby do Národního shromáždění měly být v květnu roku 1948. Ústavodárné Národní shromáždění mělo být nahrazeno Národním shromážděním s delší volební lhůtou. Koncem roku 1947 a počátkem roku 1948 stála převážná část národa pevně za Komunistickou stranou Československa. Proto si reakce umínila volby oddálit, změnit poměr sil ve svůj prospěch nikoli všeobecným hlasováním, čímž by nevyhrála, nýbrž násilným pučem. Reakční předáci čím dál tím otevřeněji sabotovali ve vládě i v jiných institucích všechnu pozitivní práci, všechna opatření, prováděná ve prospěch lidu. Často přímo znemožňovali činnost vlády, jejímž předsedou byl od květnových voleb roku 1946 Klement Gottwald. Vláda Klementa Gottwalda musela vyvíjet obrovské úsilí, aby opatřila národu chléb, neboť dlouhotrvající sucha přinesla katastrofální neúrodu. Komunisté prosadili zavedení milionářské dávky, jejíhož výnosu bylo použito na příplatky rolníkům za zemědělské produkty. Reakční ministři bránili milionáře před daňovou povinností zuby nehty.     Velkého vítězství v boji s reakcí na Slovensku dosáhli komunisté, když byl 19. listopadu 1947 ustaven nový sbor pověřenců (výkonný orgán státní moci na Slovensku v letech 1944 - 1960) očištěný od členů Demokratické strany spojených s kontrarevolučními zahraničními emigranty za války kolaborujícími s fašisty.     Koncem listopadu 1947 se konalo ve Slovanském domě v Praze zasedání Ústředního výboru KSČ. Na tomto zasedání soudruh Klement Gottwald nejen odhalil přípravy reakčních pučistů, nýbrž proti jejich rozvratnickým plánům vytyčil pozitivní budovatelský plán komunistické strany.     Počátkem ledna 1948 dal ministr vnitra, soudruh Václav Nosek, přeložit osm důstojníků SNB, příslušníků národně socialistické strany a Zenklova směru, z bezpečnostní služby do Fondu národní obnovy. Zenkl, Majer a Hála i druzí se tvrdošíjně domáhali, aby ministr vnitra své rozhodnutí změnil a povolal opět osm národně socialistických důstojníků do služeb SNB. Petr Zenkl prohlásil, že on a jeho kolegové nebudou do schůzí vlády docházet do té doby, dokud nebude jejich požadavku vyhověno. Petr Zenkl totiž chtěl a potřeboval mít v bezpečnostním sboru své lidi, své zpravodaje, exponenty a donašeče.     Za nálady nanejvýš napjatá se očekávala schůze vlády, svolaná jejím předsedou Klementem Gottwaldem na pátek 20. února. Toho dne dvanáct ministrů národně socialistické strany, lidové strany a slovenské demokratické strany odmítlo písemně účast na zasedání vlády. Krátce po výměně těchto dopisů podali reakční ministři prezidentu Benešovi svou demisi.     Komunistická strana Československa ve všech osobních i písemných jednáních s dr. Benešem a demokratickými představiteli druhých stran a složek Národní fronty hájila důsledně zásadu, že demise musí být přijata a vláda musí být doplněna lidmi, kteří se nezpronevěřili zájmům lidu a státu a chtějí opravdu ve vládě pracovat a ne její činnosti podrývat a rozvracet.     Reakce vykonala předem nejen politická, nýbrž i organizačně vojenská opatření k provedení puče, včetně opatřování zbraní a soupisů svých věrných ve vojenském věku. Počítala i s tím, že by se mohla ve svých pučistických plánech opřít též o armádu, kde v té době bylo ještě dost důstojníků staré školy a reakčního zaměření. Sbor národní bezpečnosti včas odhalil činnost tzv. branných komisí národně socialistické strany i jejich skladiště zbraní. Reakcionáři spoléhali na Beneše, že jejich demisi nepřijme. Spoléhali nejen na diplomatické, nýbrž eventuálně i na vojenské zásahy zahraničních imperialistů proti Československu.     Oproti plánům reakčních živlů výkonný výbor sociálně demokratické strany po prudkých, vášnivých diskusích odmítl návrhy na podání demise a usnesl se, že strana z vlády nevystoupí.     Na sobotu 21. února byl svolán tábor lidu na Staroměstské náměstí v Praze. I v ostatních městech a místech po celé republice byly svolány veliké, masové projevy. Pražské Staroměstské náměstí bylo přeplněno lidem, byl mráz a chvílemi chumelenice, ale nikdo z účastníků nepomyslil na odchod, každý přímo visel na rtech řečníků a hltal slova představitelů KSČ, vlády a Národní fronty, která v těchto událostech prožívala svůj přerod. Klement Gottwald po vylíčení událostí posledních dnů vyzýval všechen lid republiky k svornosti a jednotě, vyzýval k tvoření akčních výborů Národní fronty ze všech představitelů demokratických a pokrokových směrů politických stran a všenárodních organizací. Z projevu na Staroměstském náměstí byla vyslána padesátičlenná delegace na Pražský hrad k dr. Benešovi, aby mu tlumočila požadavek lidu, aby mu vyřídila, že lid si rozhodně přeje, aby demisi reakčních ministrů přijal.     Po bouřlivé sobotě přišla neméně bouřlivá neděle 22. února. Na tento den byl již dříve svolán sjezd závodních rad z celé republiky. Sjezd přijal 8 000 hlasy proti 10 usnesení o provedení jednohodinové generální stávky na výstrahu reakci a na podporu Gottwaldovy vlády. Schválil také vytyčené požadavky dalšího znárodnění podniků. Téhož dne se sešel v Národním divadle sjezd Svazu přátel SSSR, který vytvořil z několika příbuzných organizací jednotný Svaz československo-sovětského přátelství.     Reakce ovšem také nelenila. Národně socialističtí a lidovečtí předáci dávali svým příslušníkům pokyny, aby agitovali pro zastavení dodávek zemědělských produktů do měst. Chtěli vyhladovět města, chtěli vyvolávat nepokoje z hladu a nedostatku potravin, ale nepochodili. Rolnictvo šlo pevně po boku dělnictva proti rozvratníkům a zrádcům.     Svobodné slovo jako orgán národně socialistické strany mělo přinášet články, které se jen hemžily bezohlednými, sprostými útoky proti republice a jejímu lidu, proti KSČ, SNB i československo-sovětskému spojenectví. Mnozí zaměstnanci tiskáren odmítali štvavé články sázet, dělnictvo papíren prohlašovalo, že nedá papír na takové tiskoviny.     V době od 20. do 25. února organizovali reakční předáci nár. soc. a lidové strany neustále různá provokační shromáždění jimi ovlivňovaných studentů a mládeže. Vláda Klementa Gottwalda ani v této napjaté a nebezpečné situaci nevyhlásila v žádném okrese výjimečný stav, neredukovala žádná občanská práva ani neomezovala právo shromažďovací. Střelných ani jiných zbraní nebylo nikdy použito.     Komunisté urychleně pokračovali v budování dělnických ozbrojených oddílů - Lidových milicí. Měly postupně vzniknout ve větších závodech po celé republice a chránit lidově demokratické zřízení před pokusy reakce o ozbrojený puč. Na rozdíl od českých zemí byly na Slovensku v pohotovosti také ozbrojené složky slovenských partyzánů. Významnou úlohu sehrálo vystoupení ministra národní obrany armádního generála Ludvíka Svobody, který ujistil Gottwaldovu vládu, že armáda jde s lidem.     V úterý 24. února byla na základě jednomyslného usnesení nedělního sjezdu závodních rad Revolučního odborového hnutí provedena jednohodinová generální stávka. Stávkokazů byla v celé republice mizivá hrstka. Pod úderem generální stávky se počínal zmocňovat reakčních vůdců zmatek. Mnozí už začínali „balit kufry“.     Ve středu 25. února navštívili před 11. hodinou Klement Gottwald, Václav Nosek a Antonín Zápotocký dr. Beneše, aby jej znovu upozornili na neoblomný požadavek lidu: přijmout demisi! Předseda vlády Klement Gottwald předložil dr. Benešovi definitivní návrh na doplnění vlády, dohodnutý s představiteli obrozených stran Národní fronty. Konečně dr. Beneš ustoupil - přijal demisi všech 12 ministrů tří politických stran a schválil návrh na doplnění vlády, předložený jejím předsedou. Po poledni vyhlásil výsledek této návštěvy na Hradě československý rozhlas.     Doplněná a rekonstruovaná vláda obrozené Národní fronty měla 24 členy, z toho 11 komunistů (8 za KSČ a 3 za KSS), 3 sociální demokraty, 2 zástupce Revolučního odborového hnutí, 2 zástupce strany lidové, 2 zástupce strany národně socialistické, 1 zástupce Demokratické strany, 1 zástupce Strany slobody a 2 nestraníky.     Krize byla vyřešena. Veliké uznání Komunistické straně Československa vyjádřil pražský lid na statisícovém táboru lidu na Václavském náměstí, kam po skončení dopoledních směn pochodovaly proudy dělníků a zaměstnanců. Klement Gottwald odjel z Pražského hradu v 16.40 hodin. Cestou se ještě zastavil v budově Ústřední rady odborů na Perštýně, kde se konala ustavující schůze ústředního akčního výboru Národní fronty, které předsedal Antonín Zápotocký. Krátce před 17. hodinou Kl. Gottwald dojel na Václavské náměstí. Vystoupil na tribunu a hned v úvodu svého vystoupení ohlásil, že prezident republiky právě podepsal listinu nové vlády. Bouřlivý jásot a nadšení obrovského shromáždění na Václavském náměstí byly odpovědí na tuto zprávu a provázely i celý krátký projev Kl. Gottwalda. Po přečtení všech jmen členů vlády zazněla na závěr manifestace Internacionála.     Přibližně ve stejnou dobu se reakční živly ještě pokusily uskutečnit demonstraci. Asi 3 000 reakčních studentů se shromáždilo v 16 hodin na Karlově náměstí, odkud zamířili k Pražskému hradu. V Nerudově ulici se jim postavil v cestu oddíl příslušníků SNB.     V 21 hodin se uskutečnil slavnostní pochod jednotek Lidových milicí Prahou. V čele průvodu šlo i několik pohotovostních oddílů SNB.     V Bratislavě se ve večerních hodinách ustavil ústřední akční výbor slovenské Národní fronty. Předsedou sboru pověřenců zůstal Gustáv Husák. V novém čtrnáctičlenném sboru pověřenců měli komunisté většinu - kromě místa předsedy ještě 7 pověřenců. Po jednom pověřenci měli sociální demokraté, Strana slobody, odbojové složky a Slovenská odborová rada. Opozice bývalé Demokratické strany byla zastoupena jedním místopředsedou a jedním pověřencem.     V pátek 27. února odpoledne opustil prezident Edvard Beneš Pražský hrad a odjel natrvalo do své soukromé vily v Sezimově Ústí. V sobotu a v neděli 28. a 29. února se sešel sjezd rolnických komisí. Vlastní valný sjezd se proměnil v obrovskou manifestaci 170 000 rolníků z celé republiky na Václavském náměstí.     Vítězstvím v únoru 1948 se dělnická třída a pracující lid staly jediným pánem a hospodářem ve své zemi. Bylo provedeno další, rozsáhlé znárodnění průmyslu, bank a pojišťoven, uskutečněna druhá pozemková reforma a revidována první. Do rukou státu přešly všechny závody nad 50 zaměstnanců, všechen zahraniční obchod a vnitřní velkoobchod. Socialistický sektor se podílel na průmyslové výrobě již 96,4%. Zákon o nové pozemkové reformě stanovil hranici pro vlastnictví půdy na 50 hektarů. Byla projednána a Národním shromážděním schválena nová ústava - Ústava 9. května. 7. června se vzdal prezident E. Beneš své funkce a 14. června 1948 byl Národním shromážděním zvolen prezidentem republiky Klement Gottwald.     Únorové vítězství našeho lidu nad reakcí bylo i vítězstvím uvědomělých socialistů nad pravicovými živly v sociálně demokratické straně. Odtud pak byl už jenom krok k organizačnímu sloučení sociální demokracie s Komunistickou stranou Československa, k němuž došlo koncem června 1948. Sloučení bylo provedeno na základně marxisticko-leninského učení a revolučního programu KSČ. Tím byla upevněna jednota dělnické třídy a překonán desetiletí trvající rozkol v řadách dělnictva. Připravil Leopold Vejr Oč šlo v únorové krizi     V souvislosti se 60. výročím dočasného vítězství československého pracujícího lidu v únoru 1948 přinášíme článek „Oč šlo v únorové krizi“ komunistického novináře a politika Gríši Spurného (1906 - 1978) publikovaný v knize „Únorové dny“ (Státní nakladatelství politické literatury, Praha 1958). Soudruh Spurný, který v letech 1939 - 1945 pobýval v emigraci ve Velké Británii a poznal dobře politiku imperialistů i sociální poměry v imperialistické velmoci, v tomto článku výstižně popsal, co by se stalo, kdyby v únoru 1948 nezvítězil pracující lid vedený Komunistickou stranou Československa, nýbrž reakce usilující o návrat ke kapitalismu. Z tohoto článku vidíme nejnázorněji, že co se kontrarevolucionářům nepodařilo v letech 1948 a 1968 - 1969, se podařilo v roce 1989 - se všemi důsledky, které soudruh Spurný dokázal odhadnout už před padesáti lety. Pozdě jsme si my komunisté uvědomili, jak nebezpečné a nezodpověděné bylo časté používání výrazů „na věčné časy“, „navždy“ apod. v souvislosti s naším únorovým vítězstvím.     Nesčetněkrát bylo, a to plným právem, zdůrazňováno, že chystaným, na štěstí prohraným pučem chtěla československá buržoazie ve spojení se zahraničními imperialisty a v jejich službách uloupit našemu lidu všechny revoluční vymoženosti, všechna politická a sociální práva, všechny plody jeho úporného boje proti vlastním kapitalistům i hitlerovským okupantům. Reakce chtěla překazit našemu lidu cestu k socialismu, chtěla opět zavést a upevnit kapitalistický pořádek.     Zahraničně politicky pak šlo v únoru 1948 o to, zda i nadále se náš stát bude vyvíjet jako samostatný, nezávislý stát, zda půjde dál cestou spojenectví se Sovětským svazem a ostatními zeměmi mírumilovného socialistického tábora, či zda se podaří nepřátelům míru a svobody vyrvat naši republiku z tohoto svazku a učinit z ní opět objekt imperialistické politiky západních mocností.     Přeloženo do praktické řeči denního života šlo tedy o to, zda budou do našich továren a podniků uváděni vítěznou reakcí znovu jejich bývalí majitelé, nenasytní vydřiduši a vykořisťovatelé, aby znovu sáli krev a pot našeho lidu a rozhazovali pracujícími vydřené miliony na Rivieře, v Monte Carlu či u Ženevského jezera.     Zenklovsko-šrámkovská reakce si pod přímým vedením dr. Beneše vytyčila cíl: bývalé majitele zpátky do jejich vil, zámků, kanceláří, továren a bank, dělníky na dlažbu, do bídy a nezaměstnanosti, do propasti bezmezného vykořisťování, a ty neposlušné, kteří by se proti takovému pořádku bouřili, jednoduše do kriminálů! Šlechtice a statkáře zpátky na jejich zámky, zemědělce zpátky do chatrčí a pastoušek! To byl jejich program.     Představme si, že by byla reakce v únoru 1948 zvítězila - tak jako zvítězila např. r. 1947 ve Francii, kdy vyhnala komunisty z vlády - že by byla skutečně prosadila své plány, tak jak je měla narýsovány a s dr. Benešem dohodnuty. V závodech, na dolech, v bankách i na radnicích a ve vládě by znovu šafařila buržoazie proti lidu, jak tomu bylo za předmnichovské buržoazní republiky. Místo prudkého rozmachu výroby průmyslové i zemědělské by vládla u nás krize a nezaměstnanost, jako vládne dnes již v mnoha kapitalistických zemích. Dělnické masy by hladověly a živořily při žebráckých mzdách. Politická práva a vymoženosti by byly odbourány. Statisíce dělníků by nešly rok co rok na několikatýdenní rekreaci do nejkrásnějších lázní a letovisek, sanatorií a do hor, nýbrž tisíce dělníků by putovaly do kriminálů. Mladá generace by za kapitalistického pořádku tonula v zoufalství a beznaději. Takový pořádek, za jaký bojovali Zenkl, Šrámek a spol., by nedal mládeži ani svobodnou práci, ani školy, nedal by jí možnost učit se řemeslu ani vzdělávat se, ale dal by ji do polepšovny. Místo stále se zlepšujícího obchodu bychom měli možná takovou situaci, jakou má např. Velká Británie, kde jsou dodnes zásobovací obtíže. Ceny by nebyly snižovány, nýbrž stoupala by drahota, jako stoupá všude, kde vládnou kapitalističtí vydřiduši. Pracující rolníci by otročili na panských lánech a v panských lesích. Dnes a denně by se proháněli našimi vesnicemi exekutoři a četníci, jak to náš venkov dobře znal za buržoazní republiky.     Avšak co nejhroznějšího by nás bylo potkalo! Kdyby byla reakce v Únoru zvítězila, rozbila by svazek československo-sovětský a vydala naši vlast v plen americkému imperialismu. O „roucho“ naší vlasti by byli metali los. Znamenalo by to strašlivé zotročení lidu Československa. Američtí imperialisté si zvykli dávat nohy nikoliv pod stůl, nýbrž na stůl, nejraději ovšem na cizí. Okované boty amerických žoldáků by byly nejen na našem stole, byly by i na šíji našeho lidu.     Kdyby byla reakce v únoru 1948 zvítězila, nebudovali bychom přehrady na Oravě, na Lipně, na Orlíku atd., nýbrž americký imperialismus by si budoval v naší vlasti své vojenské základny, podobně jako si je buduje všude tam, kde zrádné vládnoucí kruhy plují ve vodách americké politiky, tam, kde zaprodaly zájmy svých zemí za dolary.     Ne, takové konce nelze ani v nejchmurnější fantazii domyslit! Je nutno však mít stále na paměti, že reakce o takové konce usilovala, takhle to chtěla, o to zápasila.     Zvítězivší reakce by byla uloupila našemu lidu nejen jeho revoluční vymoženosti, vysokou životní úroveň a práva, uloupila by mu i jeho národní kulturu. Zaměnila by ji americkými krváky a škváry, které vedou člověka k rasové a nacionální nenávisti, k pohrdání člověka člověkem, k vraždám, jak to ukázala řádění amerického imperialismu např. v tříleté válce v Koreji a všude jinde, kde se američtí žoldáci usadili.     Malou, ale strašnou a pádnou ukázkou toho, co by byla v případě svého vítězství dala reakce našemu lidu, jsme viděli na osudu mnoha nešťastných, svedených lidí z řad poúnorové emigrace. Ty Zenkl přímo prodával jako otroky do francouzské cizinecké legie a ta je posílala na vietnamské bojiště.     Takové „vymoženosti“ a demokracii by byli chtěli také pro náš lid v případě svého vítězství. Tomu všemu bylo navždy zabráněno porážkou únorového puče reakce, tyto hrůzy byly odvráceny skvělým vítězstvím našeho lidu, vedeného Komunistickou stranou Československa! Připravil Leopold Vejr Vítězný únor - dílo KSČ v čele s Klementem Gottwaldem Ve středu 25. února 1948 podepsal prezident Československé republiky dr. Edvard Beneš demisi reakčních ministrů a jmenoval vládu obrozené Národní fronty. Československý pracující lid zvítězil nad buržoazií a reakcí, přistoupil k budování socialistické společnosti a svou moc udržel více než 41 let. Socialistickou revoluci v ČSR dovedla k vítězství Komunistická strana Československa, která dokázala v roce 1945 prosadit pokrokový Košický vládní program a o rok později se ve volbách stala nejsilnější parlamentní stranou. Měla v té době podporu širokých lidových mas a kolem dvou milionů členů. A v čele vítězného revolučního předvoje dělnické třídy a ostatních pracujících stál již od roku 1929 přední činitel československého i mezinárodního revolučního dělnického hnutí soudruh Klement Gottwald. Klement Gottwald se narodil 23. listopadu 1896 v Dědicích na Hané jako nemanželský syn zemědělské podruhyně a prožíval dětství v těžkých poměrech chudé zemědělské rodiny. Politicky činný byl od svých šestnácti let, od roku 1912, kdy začal pracovat v sociálně demokratické mládeži a dělnické tělovýchovné jednotě ve Vídni, kde se učil truhlářem. Původem Klementa Gottwalda ze zemědělské rodiny a jeho životem dělníka bylo určeno, že se v jeho osobnosti spojily nejlepší vlastnosti dvou pracujících tříd, dělnictva a rolnictva. Zatímco životní podmínky dělnické třídy dávaly Klementu Gottwaldovi vlastnosti proletářského revolucionáře - rozhodnost, odvahu, nadšení, pevnost a neústupnost v oddanosti revolučním cílům, dostával od rolnické třídy pro život do vínku rozvážnost, moudrost a prozíravost, vlastnosti, které spoluvytvářely jeho státnickou schopnost. Po celý život byl vlastencem, což bylo ještě utvrzeno pobytem ve Vídni, k českému národu nepřátelské. Od roku 1915 Klement Gottwald sloužil jako rakouský voják na frontách 1. světové války, odkud pod vlivem událostí Velké říjnové revoluce v roce 1918 dezertoval. V letech 1918 - 1920 sloužil v čs. armádě, poté pracoval jako truhlářský dělník v Rousínově, kde se účastnil v prosinci 1920 generální stávky a v roce 1921 založení KSČ. V letech 1921 - 1926 působil jako funkcionář KSČ na Slovensku, kde řídil komunistické listy Pravda chudoby a Hlas ľudu, pracoval též jako redaktor časopisu Spartakus. Klement Gottwald díky znalosti života československých pracujících dokázal aplikovat teoretické poučky marxismu-leninismu na domácí podmínky a vyspíval v nového revolučního vůdce dělnického hnutí Československa. Od roku 1925 byl členem Ústředního výboru a politbyra KSČ. Stál v čele boje za překonání vnitrostranické krize a bolševizaci KSČ. Tato linie byla prosazena v roce 1929 na V. sjezdu, na němž byl Gottwald zvolen generálním tajemníkem, téhož roku se stal i poslancem Národního shromáždění. Svými bolševickými vůdčími schopnostmi vynikl Klement Gottwald natolik, že byl roku 1928 zvolen do Exekutivy Komunistické internacionály. V letech 1934 - 1936 působil v Moskvě, kde se podílel na rozpracování linie lidové fronty proti fašismu a válce a na přípravě VII. kongresu Komunistické internacionály, ve které zastával od roku 1935 funkci tajemníka výkonného výboru. Po přijetí mnichovského diktátu odjel v listopadu 1938 znovu do Moskvy, odkud až do osvobození ČSR řídil v čele moskevského vedení KSČ práci strany doma i v emigraci. Za 2. světové války a v prvních poválečných letech vedl Klement Gottwald zápas o lidově demokratický charakter obnovené ČSR a podílel se na vypracování Košického vládního programu. Nadále stál v čele KSČ, nyní jako její předseda. 4. dubna 1945 byl jmenován náměstkem předsedy košické vlády a zvolen předsedou Národní fronty, po volbách 1946 byl jmenován předsedou vlády. Významně se zasloužil o vítězství československého pracujícího lidu nad třídní nadvládou buržoazie v únoru 1948 a prosazení Ústavy 9. května. 14. června 1948 byl zvolen prezidentem ČSR. Na pražském hradě tak poprvé usedl dělnický prezident, věrný syn pracujícího lidu, představitel dělnické třídy požívající ústy celého národa. Tím bylo vítězství pracujícího lidu potvrzeno nejpádněji. Novým předsedou vlády se stal soudruh Antonín Zápotocký. Soudruh Gottwald měl podstatný podíl na vypracování generální linie budování socialismu v ČSR vyhlášené IX. sjezdem KSČ v roce 1949. Sám se dobudování socialismu a vyhlášení Československé socialistické republiky nedožil - zemřel ve věku 56 let v Praze 14. března 1953, krátce po návratu letadlem z pohřbu J. V. Stalina v Moskvě. Bezprostřední příčinou smrti byla prasklá výduť srdeční aorty. Odchod Klementa Gottwalda znamenal vážné oslabení vedení strany a státu. Vedením sekretariátu ÚV KSČ byl pověřen Antonín Novotný, kterého v září 1953 zvolil ÚV KSČ prvním tajemníkem strany. Novým prezidentem republiky zvolilo Národní shromáždění Antonína Zápotockého. Po kontrarevolučním převratu v listopadu 1989 se stal Klement Gottwald, tak jako celé komunistické hnutí, cílem zběsilé antikomunistické štvanice, a období po Únoru 1948 je od té doby buržoazní propagandou považováno za dobu „temna“, „politického teroru“ a „stalinismu“ a nezřídka ztotožňováno s fašismem právě lidmi, kteří se sami s fašisty ztotožňují více, než jsou schopni si připustit. Je hanebné přirovnávat k fašistické imperialistické agresi a tyranii budovatelské nadšení při přestavbě a budování průmyslu, socialistické soutěžení, združstevňování zemědělství, nevídaný hospodářský a sociální pokrok a rozvoj kultury období po Vítězném únoru. Úroveň průmyslové výroby vzrostla roku 1953 o 93% proti roku 1948 a zemědělská produkce vzrostla v letech 1949 - 1953 o 12,7%. Nikdy nebyl československý pracující lid tak jednotný, masově organizovaný a revolučně naladěný jako v této době. V rámci masových organizací Národní fronty mohli všichni pracující aktivně ovlivňovat politiku lidově demokratického a později socialistického Československa, takže reálně měli podstatně větší vliv na řízení politiky státu než v současnosti. To bylo praktickým důkazem fungování socialistické demokracie. Po nastolení diktatury proletariátu bylo třeba se zbavit buržoazních a jiných reakčních živlů, které se snažily všemi prostředky zvrátit vývoj zpět ke kapitalismu, včetně jejich agentů v komunistickém hnutí. Socialismus bojoval s kapitalismem na život a na smrt, a proto byli zrádci trestáni rázně. Došlo i k omylům, ale měl-li pracující lid svou moc uhájit, nemohl si dovolit ve strachu před omyly nebojovat proti třídnímu nepříteli vůbec. Jakmile komunistické hnutí nebojovalo proti antisocialistickým silám s patřičnou rázností, vedlo to k tragickým důsledkům - v Československu k srpnu 1968 a pak k listopadu 1989. Proto se i dnes musíme my komunisté stavět za dílo Klementa Gottwalda, který v čele KSČ dovedl československý pracující lid k jeho prvnímu vítězství. Leopold Vejr